V rašelině
Pomáhali jsme revitalizovat šumavská rašeliniště. Úkolem bylo vystavění hráze v odvodňovacím příkopu.
Life for Miras, tak se jmenuje projekt, kterým na podzim roku 2018 Národní park Šumava odstartoval další z revitalizačních opatření. Cílem je do roku 2024 revitalizovat 2000 ha šumavských rašelinišť, která byla v minulém století cíleně odvodněna za účelem těžby rašeliny a následného zalesnění, zvýšení produkce a zpracování dřeva. Vrátit rašeliniště do původního stavu nelze, neboť nikdo již nevrátí 7-10m vrstvu miliony let staré rašeliny, která byla odtěžena. Cílem je však zamezení odtoku vody, navrácení mokřadů a mokřadních rostlinných společenstev. Mokřady jsou vlastně takovými rezervoáry vody, nasáklou houbou, která v období sucha vodu pomalu uvolňuje. Díky takovýmto „úschovnám“ ještě nemáme suchá koryta řek.
Součástí tohoto projektu je také zapojení veřejnosti do obnovy rašelinišť. A jednu takovou příležitost využil i náš spolek Zelené srdce s přáteli.
Součástí tohoto projektu je také zapojení veřejnosti do obnovy rašelinišť. A jednu takovou příležitost využil i náš spolek Zelené srdce s přáteli. Jeden z několika málo vypsaných termínů jsme si rezervovali již v lednu. Po několika organizačních mailech a telefonátech s panem Lukášem Linhartem, který měl naši skupinu na starosti, jsme se v pátek večer 16. srpna sjeli na Soumarském mostě u Volar. V krásném a velmi skromném tábořišti jsme rozložili stany pro přenocování a šli se „přivítat“ v blízkém občerstvení. V sobotu v 9 hodin ráno jsme měli sraz s Lukášem a jeho kolegyní Eliškou Václavíkovou. Neveřejnou pěšinou v houští jsme se dostali na Soumarské rašeliniště, na kterém je dnes vybudovaná naučná stezka. Cestou jsme v křovinách vyzvedli nářadí schované předešlou skupinou, a pustili se do práce. Naším úkolem bylo vystavění hráze v dosud značně patrném odvodňovacím příkopu, širokém cca 4 m a hlubokém 2 m. Hráz jsme stavěli z rašeliny, kterou jsme narýpali na vyvýšených místech rašeliniště a tím jsme vlastně tvořili budoucí mělké tůňky pro další zachytávání dešťové vody. Příkop jsme postupně zaváželi rašelinou, naboso ušlapávali, boříc se po rozkrok v rašelinném bahně. Boky jsme zpevňovali suchými kmeny stromů. Odhadem jsme na hráz nanosili a ušlapali 6 kubíků rašeliny. Hřbet hráze jsme nakonec osázeli suchopýrem pochvatým, který jsme opatrně vyryli při získávaní rašeliny. Úpatí hráze a dna malých tůněk jsme pak pokryli polštáři mechu rašeliníku, z něhož vlastně rašelina vzniká a který je neuvěřitelným absorbentem vody. Jeho tělo obsahuje 96 % vody a zároveň je tak hustý, že jí obrovské množství uschová i mezi svými listy a stonky. Když jsme byli v nejlepším, překvapil nás reportér Českého rozhlasu, který se snažil natočit s námi autentický rozhovor přímo při akci. Někteří jeho mikrofonu unikli, někteří ne a tak o dva dny později posluchači rádia Český rozhlas České Budějovice mohli zaslechnout naše udýchané hlasy. Škoda, že v připojeném článku se z našeho spolku z Hlavence stala jen skupinka dobrovolníků ze středních Čech…
I když je rašelina lehká a měkká, hloubení a modelování tůněk a tvorba hráze, tak aby byla pevná a dostatečně vysoká nás po čtyřech hodinách příjemně fyzicky vyčerpalo. A tak jsme si obědovou přestávku s rašelinou až za ušima opravdu vychutnali. Pak už nás čekala dobrodružná asi 14 km dlouhá exkurse soumarským rašeliništěm, rašelinnými loukami s houpajícím se porostem pod nohami podél Teplé Vltavy až do přísně chráněných míst 1. zóny – vrchovištního rašeliniště Mrtvý luh. Neuvěřitelné místo. Bylo to, jako by nás neznámá síla přenesla do divočiny severských zemí. Všude kolem jen bochany vřesu, borovice blatka, vlochyně bahenní, rašeliník, ticho a klid. Překrásné.
Cestou z Mrtvého luhu jsme už jen tiše vstřebávali zážitky z celého dne, ze stavby hráze, tůněk, z pocitu, že se dotýkáme 10 tisíc leté staré rašeliny, že mech rašeliník a suchopýr ukazují pozitivní stav na rašeliništi, kdežto tráva bezkolénec značí nežádoucí kolísavost spodní vody, že se v srpnu modrají šumavské louky jedovatým omějem šalamounkem, že pro střízlivý pohled na svět je bezpečná max. hrst bobulí vlochyně bahenní (je mírně halucinogenní, po požití většího množství je možné zahlédnout i vzácně se vyskytující masožravku rosnatku okrouhlolistou), že tetřívek miluje rozlehlé louky bez stromů, že v druhé polovině minulého století bylo odvodněno 75 % celé naší země, že narovnáním koryt potůčků, potoků, řek se celková délka našich toků zkrátila o 30 % a urychlil se tak odtok vody z naší krajiny a že zadržet vodu v krajině se musíme snažit všude kolem nás, nejenom na šumavských rašeliništích…
Byl to pro nás všechny nezapomenutelný zážitek. Velké poděkování patří pracovníkům NP Šumava Lukáši Linhartovi a Elišce Václavíkové, kteří s námi strávili celý den při stavbě hráze a poskytli nám krásnou exkurzi plnou poutavých informací.
Za všechny – Vojtu, Monču, Gábi, Zuzku, Romana, Jirku, Terku, Juráše, Kačí, Juli, Kubíčka, Vrťu, děkuje Ája
